sobota 24. ledna 2015

Arbeit macht frei?


Dnes je to přesně 70 let ode dne, kdy Rudá armáda vtrhla za brány koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim a našla 7 000 přeživších vězňů. Jistě všichni víte, o co se jedná. Továrna na smrt. "Práce osvobozuje." Já se v tomto článku nehodlám zabývat tím, jaké "zrůdy" to dopustily. Minulost stejně nemůžeme změnit. Stalo se, stalo... nic s tím nenaděláme.

Jo, tak tyto dvě věty jsem si říkala celou dobu, když jsem před necelým rokem navštívila Osvětim. Všichni spolužáci říkali, jak strašné to je, že se tam už nikdy nechtějí podívat. Já dost silně pochybuji o tom, že můj rozum někdy pochopí to, co se stalo. Chtěla bych se tam podívat. Znova a znova. Je to absurdní napsat, ale mně se tam líbilo. Zbožňuju historii a to místo přímo žije minulostí. Doslova. Tak asi proto. Běhal mi až mráz po zádech, když u památníků v Březince zpíval jeden z Židů jejich typickou píseň.. Já vím, že ve 40. letech předešlého století bych na tomto místě chtěla raději odejít na onen svět, ale jak jsem řekla - minulost změnit nemůžeme. Teď už bude jen budoucnost. Zřejmě mi to nedochází, nebo jsem divná... Já opravdu netuším. Ale podle mě za to může i to, že už odmalička jsem té kruté pravdě čelila.

O tomto tématu je natočeno spoustu filmů. Já viděla pouze 3 (nejspíš, jistá si nejsem), jejichž děj probíhal přímo uvnitř koncentračního tábora. Název prvního filmu, který jsem z tohoto prostředí viděla, si nepamatuji. A víte proč? Měla jsem 5, nebo 6 let. Rodiče si čas od času pustili film a já se dívala s nimi. A jednoho dne přišlo i na tento. Moc si nepamatuji, jaké jsem z toho měla v té době dojmy. Dokonce jsem si možná myslela, že jsou to zajatci z nějaké války, kteří něco provedli? Netuším. Jediné, co si pamatuji, je scéna, kdy přijíždí muž a žena s dítětem a rozdělují je - křičící - od sebe. A také si vzpomínám na komentář mé maminky, která měla tehdy slzy v očích: "To je strašné."

Dalšími filmy jsou Colette a Poslední cyklista. Filmy, které vyobrazují to, že za těmi hrůzostrašnými branami přežívala také láska. Láska dvou lidí, kteří ztratili celou svou rodinu. Nádherné příběhy plné utrpení. Dost jsem si oblíbila také film Všichni moji blízcí, který jsem zahlédla poprvé zhruba v 11 letech. Neodehrává se sice přímo v koncentračním táboře, ale druhé světové války se to také týká - především počátku toho šílenství, kdy se Židé začali odvážet.

A na závěr má moje pomatená mysl ještě jednu věc, kterou chce sdělit v tomto článku. Podle mě je správné, že jsou dodnes koncentrační tábory přístupné veřejnosti. Lidé se můžou podívat, čím si kdysi museli projít. Jezdí sem z celého světa! Jak je to absurdní - vždyť právě na těchto místech kdysi byli také ubožáci pomalu z celé Evropy. Co když jednou přijde někdo, kdo koncentrační tábory ještě využije? Někdo, kdo bude mít takový vliv jako kdysi Hitler a lidé si ani neuvědomí, že se začíná historie znova opakovat? Minulost nezměníme. Zato budoucnost... ta je jen v našich rukou.

1 komentář:

  1. Skvělý článek, já na tohle téma žádný film nikdy neviděla - nebo si to nepamatuju.
    Nojo :D:D Rojková a Vincent, došlo mi, že to je jenom kvůli nim. :D
    My jsme byly v koncentračním táboře v Terezíne, myslím? Vedli nás dost creepy uličkama, nevím proč, ale zrovna tam měnapadl jeden nápad na příběh.
    Marky > little-me.blog.cz

    OdpovědětVymazat