sobota 31. října 2015

Jak jsem se snažila stát jednodenní amatérskou průvodkyní


Průvodcovství? Nemůžu si pomoct, ale odmalička mě fascinovalo. Nejenom, že jsem s oblibou navštěvovala nejrůznější kulturní a historické památky a bedlivě naslouchala slovům průvodců, ale vždycky jsem doufala v to, že si to jednou sama vyzkouším. Ach, jak úžasné to musí být! Znát naprosto perfektně i ty sebemenší detaily o osudech lidí, či zajímavosti týkající se obrazů v komnatách kněžen. Průvodci musí být tak chytří! No jo, jenže po letech mi došlo, že vzhledem k tomu, jak obrovskou introvertkou jsem, by mi mluvení před skupinkou lidí dělalo značný problém a samou nervozitou bych se zhroutila, případně informace skládala do vět, které by na závěr nedávaly žádný smysl. Když jsem se však dostala na střední školu, a jako vždy kolem konce listopadu, prosince a ledna probíhaly tzv. "dny otevřených dveří", řekla jsem si, proč to nevyzkoušet. Ano, vím, že se to s průvodci na zámcích nedá absolutně srovnávat. Ano, uvědomuji si, jak pošetilá jsem byla, ale brala jsem to pouze jako novou zkušenost. Zkušenost, která se mi příliš nezamlouvala... ale o měsíc později jsem se do toho zamotala znova. Tento článek bude spíš takový odstrašující, hlavně pro mě. Přečtu si ho přibližně za měsíc, aby mi došlo, že se do toho už nemám znova pouštět. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že mě to bude bavit?

1) Dva typy návštěvníků? Jedno mají společné - stačí jedna prohlídka a dost!
Myslíte si, že je lepší provázet návštěvníka, který spěchá na nějakou akci a celou školu chce ukázat jen zběžně? Ano, možná ano. Tedy... ne. Vypadá to, že návštěvník vlastně ani o prohlídku zájem nemá, a proto po chvíli začne průvodci připadat, že se až moc vnucuje a raději nechá návštěvníka, aby byl tím, kdo si tady vybírá, kam půjde. Po takových 20 minutách následuje uspěchané rozloučení, vy nehnete ani brvou, vysíleni upadáte na lavičku a přemýšlíte, jestli jste neudělali něco špatně.
Pak je tady druhý typ návštěvníků. Ten nadšenec, co by nejraději vešel do každé třídy a popovídal si úplně s každým profesorem. I přesto, že se v této situaci cítí průvodce mnohdy až zbytečně, za ten dlouhý čas (přibližně něco přes hodinu, ne-li víc), kdy návštěvníkovi neustále stojí za zády, mu "jeho oběť" přiroste k srdci. Na konci takové prohlídky je průvodce vděčný, že už je konec, ale s úsměvem přeje návštěvníkovi štěstí u přijímacích zkoušek a i v budoucnu na něj s příjemným pocitem vzpomíná a přemýšlí, zda je nyní šťastný.
Ať už vyfasujete návštěvníka jakéhokoliv typu, budete dost slovně vyčerpaní.

2) Může se škola vyrovnat honosnému zámku? Ehm... ne.
Nebo jo? Když si to vezmete, i přes rozdíly zřejmé na první pohled je to dosti podobné. Představte si, jak zajímavá prohlídka by to byla.
"Nyní procházíme chodbou, kterou nechal vybudovat ředitel v 80. letech minulého století. Po levé straně se nachází zmodernizované učebny francouzského jazyka, výtvarný ateliér,.."
Možná, že se dá průvodcování přirovnat i ke komentované prohlídce zoologické zahrady.
"Právě procházíme kolem kabinetu/výběhu místních angličtinářů, jeden velmi ojedinělý druh s názvem rodilý mluvčí pochází - byl dovezen až z daleké Anglie. Focení s bleskem a krmení je zakázáno. A nyní můžeme pokračovat dále ke třídě/kleci 3.A.."

3) Učitelé jsou pořád učitelé, při dnech otevřených dveří snad ještě horší, než normálně.
Pokud si myslíte, že vaši učitelé budou rádi, že vás vidí i mimo vyučování, tak jste na omylu. Budou vám to, že studujete právě na této škole, dávat možná ještě víc sežrat, než normálně. Učitelé, kteří vás běžně učí a vídáte se s nimi skoro každý den, budou chtít návštěvníkům ukázat různé věci. Např. ukázat, jak dobře jste se od začátku roku jakožto začátečník v daném cizím jazyku díky jejich úžasnému vyučovacímu systému naučili mluvit, a proto si vás třeba hned na místě vyzkouší, a vy samou nervozitou a momentem překvapení začnete dělat základní chyby ve výslovnosti a bude vás čekat jen pohled typu: "To nemyslíš vážně. Zřejmě si tě zítra vyzkouším." 
Učitelé, kteří vás běžně neučí, ale potkáváte je na chodbě? Jo, tak to je taky vtipné. Začnou se před návštěvníky vyptávat, jaký ročník vůbec navštěvujete a proč vás neučí, v horším případě si vás spletou s návštěvníkem. Existují také učitelé, kteří ať už vás znají jménem nebo ne, potřebují pomoci. Snaží se přece udělat ten nejlepší dojem a školu reprezentovat v tom nejlepších světle. A tak vznikají situace, kdy u vás hledají pomoc obyčejným pohledem, nebo zoufalým pohledem a slovy zároveň - "Nezapomněla jsem na něco? Nevyučuje se u nás ještě nějaký cizí jazyk?", nebo dokonce žádají o asistenci - "Mohla bys mi podat ty nůžky?". Ať tak, či onak, všechny výše vypsané situace jsou dosti nepříjemné a obě strany - průvodce i učitel - v nich musí dost improvizovat, což je o to nepříjemnější.

Předem se omlouvám, pokud jsem někoho odradila. Nebylo to myšleno zle. A mé chabé vtipy a přirovnání pokud možno ignorujte, sama dobře vím, že v psaní vtipných článků příliš zběhlá nejsem. Průvodcovství zdar!

Žádné komentáře:

Okomentovat