sobota 18. června 2016

Dějové linie našeho života

Život se může přirovnat k ledasčemu. Já však zastávám svého neměnného názoru, že nejlépe se takto spletitá záležitost přirovnává ke hře. Ke hře obecně. Ke hře, na kterou se přihlíží jakožto na zábavu několika lidí, ale zároveň také k divadelní hře.

Drama. Každý to své má. V životě každého je jedna hlavní linie, jejíž součástí je naše maličkost - ano, to my jsme hlavním hrdinou této hry. Kolem nás je hromada vedlejších linií. Linií, které postupně vznikají, někdy bez povšimnutí zanikají, a také vedlejších linií, které můžou nepozorovaně proniknout do linie hlavní a na naší cestě zanechat dost rozložitou stopu, kterou nelze odstranit. Kterou nejde jen tak zapomenout a nechat ji opomíjenou. Lidé z těchto linií nás můžou mít rádi, můžou nás nechápat, ba dokonce i nenávidět, ale to je právě ono.. HRA. Můžou dělat, že nás nevidí, že o nás nemají zájem, protože se sami bojí proniknout do hlavní linie. Mají strach. Oprávněný. A tak se snaží proniknout alespoň okrajově..tak, aby hlavního hrdinu dostatečně poznali, ale nemuseli se k němu hlásit a trvale přivázat. Povídají si o nás. Vznikají falešné pomluvy. Hledají si o nás informace. Tvoří si na nás své názory. Když však stojí přímo před námi, dělají, že nás neznají. My pro ně přeci neexistujeme. Je to tak ale lepší? Co je pro nás lepší? Bylo by dobré vzít vše do svých rukou, nebo by se naopak vše pokazilo? Kdy můžeme jednat sami za sebe, a kdy je třeba se ohlížet i na okolí, na které by tohle všechno mohlo mít neblahý dopad?

A vy se ocitáte na pomezí iluzí a šílených představ. Co je pravda? A co pravdou není? Dojdeme někdy k nalezení pravdy? Důkazy nám chybí na všechno. My vlastně ani nemůžeme pravdu prokázat, můžeme se jen domnívat, i když ve skrytu duše tušíme, že to pravdou je. Ach, jak spletité to celé je!

Zoufající si Miss Nothing

Žádné komentáře:

Okomentovat