středa 13. července 2016

Symbióza vlivného ovlivňování

Ovlivňuje můj život mě, nebo já ovlivňuju můj život? Každý si položte minimálně jednu z těchto otázek! Co ovlivňuje můj život, a i přesto bych za to já položil(a) ten svůj vlastní? Co je tím, bez čeho si život nemůžu představit? Co je tím, co sice můj život ničí, ale zároveň jej pohání kupředu? Tak! A teď si odpovězte! A přemýšlejte nad tím! Lehněte si na podlahu či na trávu, koukejte do stropu či na nebe, odpovězte si na otázku (všechny odpovědi jsou správné!) a polemizujte nad tím, co vám to dává a co vám to bere. Teď si jdu naprosto sebestředně odpovědět na své vnitřní otázky týkající se tohoto tématu JÁ.

Divadla, filmy, knihy. Knihy, filmy, divadla. Je lepší to psát v jednotném čísle, nebo v množném? A co ve mně tuto banálně zvláštní pochybnost svého vlastního názoru způsobilo? Kniha, film, nebo divadlo? Věc se má takhle. Co když můj vnitřek je tvořen tím, co na mě hází vnější krupobití? Krupobitím mám na mysli právě můj život. Tedy..ne život. Představme si dva předměty. Osobnost a život. A oba tyto předměty mají svou vnitřní a vnější stranu. Když to vezmu kolem a kolem, můj život je prázdný. Nic. Skořápka, uvnitř které chybí vnitřek. Postupem času jsem však našla jeho výplň - divadla, filmy a knihy. A tahle zmítající se směs pod tvrdou skořápkou tvoří krupobití, padá na mě a já se tomu nemůžu ubránit. Snaží se zničit MŮJ vnitřek. Snaží se zničit MĚ. A já nevím, jestli to můžu dovolit. A co když je už pozdě? Co když jsem už zničená krupobitím a ani si to neuvědomuji?

Tak, a teď to začíná být zamotané! Nechtějte po mně vysvětlit, co tím chtěl pisatel říct, pisatel si totiž ani neuvědomil, co říci chce. Teď však přichází notná dávka mého psaného krupobití určeného sem. Pochybnosti, výčitky a ztrácení s nalezením. To je, oč tu běží. Uvědomění si podstaty a nesmyslu. Častokrát si říkám..

Možná, že tohle není má myšlenka. Ne. Přečetla jsem si ji v knize a začala ji pokládat za mou vlastní. Možná, že tohle není můj postoj k životu. Ne. Viděla jsem ho ve filmu a začala pokládat za můj vlastní. Možná, že tohle není má emoce. Ne. Vycítila jsem ji v divadle, přenesla si ji a začala pokládat za mou vlastní. Nebo mi to tak jen připadá? Třeba je to naopak.

Tohle určitě není má myšlenka. Ne. Přečetla jsem si ji v knize, podobá se té mojí, ale mou myšlenkou není, protože mé myšlenky jsou vlastnictvím jen mě. Tohle určitě není můj postoj k životu. Ne. Viděla jsem ho ve filmu, podobá se tomu mému, ale mým postojem k životu není, protože můj postoj k životu je vlastnictvím jen mě. Tohle určitě není má emoce. Ne. Vycítila jsem ji v divadle, nepřenesla jsem si ji, podobá se té mé, ale mou emocí není, protože..protože..mě mé emoce naučilo dávat najevo divadlo.. Aha?!

Každá událost, každý vztah, každá emoce, každá myšlenka, každý každičký kousek tvořící naši podstatu má rub a líc. Hledejme, přemítejme, nalézejme, neztraťme se však úplně!

Ztrácející se Miss Nothing

Žádné komentáře:

Okomentovat