čtvrtek 9. března 2017

Slečna Samota

Do společnosti se nakračuje po boku přátel, nebo alespoň s cílem seznámit se s budoucími přáteli. Ona měla svou Samotu. Byly jako sestry. Když byla malá, tak se náhodou potkaly. Kdo by to byl čekal, že z jednoho nevinného setkání vznikne nerozlučný vztah. Brávala ji všude s sebou. Občas mívaly pomíjivé snahy postávat v rohu místností, ale ať už stály kdekoliv, pozorností na sebe přímo křičely. 

Pokud došlo ke krizi společných názorů, ze sestry se stal pouhý doplněk. Zanedbatelný, ale nezbytný. Dívky se rády domáhají krásy a obdivu tím, že nosí šperky. Náhrdelníky, náramky, prsteny, čelenky, spony, blyštivé, oslňující, až mysl zarážející, dech vyrážející. Ona však vlastnila klenot ze všech nejcennější, a to aniž by si to uvědomovala. Byla na ni přeci odjakživa zvyklá a odloučení by ji zabilo.

Celé ty roky nosila Samotu s takovou noblesou. S noblesou, která byla druhými obdivována. S noblesou, kterou mnozí nikdy zcela nepochopili, ba dokonce se jí štítili. Až jednoho dne do cesty přišel člověk, který se i přes ochrannou a vzácnou atmosféru Samoty rozhodl práh důvěry překročit. 

Se stejnou noblesou se Samota utopila. Ona se zalekla a člověka nechala napospas tomu velkému světu. Samotného, vždyť on si poradí. A poradí si ona? Už nemá ani Samotu. Je sama. Je sama bez Samoty. Chybí jí. Co? Všechno. Kdo? Všichni. Udělala by teď něco jinak? Ne.

Žádné komentáře:

Okomentovat