úterý 18. dubna 2017

Břímě zvané psaní

Kdo jim kdy namluvil, že skutečnost je taková, jaká není? Jednou jsem vrazila na ulici do člověka, co mi na můj popud přenechal cedulku s nápisem "Umí psát." a záhy mi došlo, jak špatná věc se stala. Ani po letech stále nemůžu přijít na to, jak se toho břemene zbavit a předat ho dál, i když bych nerada nějakému nevinnému stvoření způsobila takové krutosti, jaké jsem prožívala já.

Stejně každý může psát jen o tom, co sám prožil, nebo co jemu samotnému bylo vyprávěno. Když už se jedná o čistou fantazii autora, tak je přesto z jeho hlavy, protože - no jo, světe div se - v díle musí být za každou cenu malý kousek z tvůrce samého. Z toho já mám strach. Pokud bych něco chtěla psát, s největší pravděpodobností bych s tím musela vyjít před veřejnost. Musela bych se před ostatními svléci.

Jak se před ostatními ale odhalit bez použití slov "sama, ztracená, nic, nikdo, pochyby, očekávání, hledání, naděje, manipulace, hračky, zapomnění, sen, skutečnost, temnota, stín"? Šlo by to vůbec dřív? Dopracovala jsem to na místo, ze kterého se musím jedině posunout dál, protože vracet se a hledat zdánlivě lepší cestičky by bylo neuvážené a předem beznadějné. Možná, že už ani není kam pokračovat, došla jsem na nejzazší místo. Co dál? Ještě pořád mi zbývá ta možnost předat úděl jinému. Chcete někdo cedulku s nepravdivým nápisem, kterému všichni uvěří?

Žádné komentáře:

Okomentovat