úterý 11. července 2017

Trpím tím, že zrovna netrpím

Ne nadarmo se říká, že nejlépe tvoří jedinci, kteří jakýmkoliv možným způsobem trpí. Poměrně nedávno v mém životě proběhlo poměrně jasně ohraničené období, které jsem prožila uzavřená v bublině - tu mě donutily vytvořit okolnosti, respektive možná jsem si sama namluvila, že je potřebné si ji udělat, a přitom byla nedůležitá. Ani jsem se nenadála a byla jsem trošku jinde než ostatní. Součástí, a přeci na okraji propasti.

Duše strádala, ale tvořilo se jedna báseň, a to doslova. Myšlenek se v tak zatraceně malém prostoru, jakým je hlava, zmítalo tolik, že jsem je stěží stíhala ventilovat. Bylo nutné je dát pryč, odstranit ale nešly. Tak jsem tedy psala. Krátké větičky, vlastně vlastní aforismy. Básničky. Delší odstavce. Všechno to byly jen pocity. Cítění, strádání, snění, vymýšlení, upozorňování, hledání, nalézání, ztrácení, nadějeplnost, beznadějnost, pesimismus, smrt, strach z dobrého i špatného, snažení, maření a fňukání. Ryzí dekadence, vážení. 

Nejhorší však bylo, že tohle všechno bolelo, a já tou bolestí začala žít. Bolest byla mým důvodem k životu a ke smrti zároveň, jelikož život jsem považovala za umírání. Stejně jako to postupně přišlo, tak to náhle odešlo. A nebylo nic. Není nic. Není cítit ani prázdno. Není už co cítit. Není nad čím přemýšlet. Není na co si stěžovat. Není co psát.

Zoufám si. Želím si. Chci to prožívat znovu. Bolest. Chci znovu trpět. Chci znovu tvořit. Chci znovu psát. A tak si říkám... nepadám do toho postupně znovu? Nebo jsou tato slova jen posledním výkřikem do osobního prázdna? Zaslechli jste to? Hele, ozvěna.

Žádné komentáře:

Okomentovat