pátek 14. července 2017

Varování: Jakýkoliv pokus o běžnost může způsobit újmu

Kdybyste sem mávnutím proutku dostali osobu z 15. století, přizpůsobila by se nehledě na celé dekády vývoje, který opomenula? Možná po čase. Bylo by těžké předělat někoho, kdo zažil pamatovatelný kousek života v odlišných zvyklostech. Jednoho dne jsem se tady takhle mávnutím proutku narodila já.

Ačkoliv mě můžete potkat na ulici, nejsem vlastně schopná života. A přemýšlím, zda bych za jistých okolností toho schopná vůbec byla. Nevím. Všechno, co se pohybuje a může vydávat zvuk, toho já se bojím. Bojím se i Tebe, a to jsi mi nikdy nic neudělal. Žádný opodstatněný důvod není, a to mě na tom děsí nejvíc.

Jsem tady. Snažím se žít tak, jak by se žít mělo, ale čím jsem starší, tím to jde hůř. Nesouhlasím téměř s ničím, co v této době panuje, ale schovávám se stále za masku toho, že se přizpůsobuju. Ta maska mě neskrývá celou, okolí při bližším pozorování zahlédne, o co jde.

Vezměme si příklad - práci. Jo, takový ten děj, co vykonává každý, aby měl vůbec z čeho žít. Proč posílat životopis, když si ho stejně nikdo nepročte pořádně a tak jako tak bude následovat osobní pohovor? Proč chodit na pohovor, když o sobě nemám co říci? Po stále častějším čtení požadavků se cítím nepotřebná. Vím, že nezvládnu ani nejběžnější činnost. Vždyť já se můžu odhodlávat i čtvrt hodiny k tomu, abych zavřela okno, u kterého si nejsem jistá, jak se zavírá.

Vyrostla jsem v civilizaci, překvapivě. Všechny činnosti, co děláte běžně... to pro mě běžné není. Při mnohačetným pokusu o jejich vyzkoušení, to nedopadá příliš dobře. A nejenom pro mě, ale především pro mé okolí. A já vím, že jednou budu muset začít stíhat to tempo na běžícím páse zvaném Život, ale prozatím mě nechte cupitat za ním. Prozatím... Možná, že mé prozatím končí až za tím běžícím pásem, tak mě nechte.

Žádné komentáře:

Okomentovat