pátek 11. srpna 2017

Dvě říše v údivu

Mlha se začala postupně rozestupovat a před očima se zjevil dosud neznámý svět, jen vkročit. Ale... oblibou je hledat ve všem různá "ale". Proč tedy vejít vrátky, když můžu celý svět obejít a po návratu se rozhodnout přelézat plot zakončený ostnatými dráty? Zní to jako začátek pohádky, a přitom se jedná o absurdní drama, které se v paměti cítí jako v oparu drog.

Od chvíle, kdy mi ten zpropadenej druhej svět dokázal svou existenci, pomateně jsem toužila do něj patřit. Znáte to, všechny děti ve školce vlastní stejnou hračku, a tak ji potřebujete taky. Sice nevíte, co se s ní dá dělat, ale nebudete trhat partu, ne? Co já vím, co jsem od toho čekala. Portál, který mě dostane do jiný dimenze? Možná. A vlastně jím je, daleko od pravdy nejsem.

Hlavním problémem je, že účastníci druhého světa ani necítí, že jsou v jakémsi prostředí, po kterém by mohl nějaký outsider toužit. Pro ně je to realita, nic abnormálního, čemu se divit. Po náhodě, kterou jsem velmi pečlivě naplánovala (s až intrikářskými detaily), mě jeden účastník do toho světa vezme. Ejhle, už nejsem outsiderem venku. Teď jsem outsiderem uvnitř. Dovnitř nepatřím, ale mermomocí nechci odejít. Vráží mi ten svět rány do srdce? Oplácí upřímnost pomluvami? Poskytuje to, co chci a zároveň dává to, co nenávidím? Dělá z emocí jinak příjemných něco nepopsatelně ničivého? Ale, vždyť jsou to pocity, proč jim dávat váhu. Navíc když konečně jsem tam, kde jsem být chtěla.

Přicházím s nejistotou, přežívám s usměvavým strachem a vracím se domů omámená. Žádné omamné látky, omamná říše. Myslím si, že jsem přístup k ní nadobro zamkla, ale sem tam mi před nosem pootevře okno, pokouší mě. Dělá, jako kdyby mi dřív po kroku vpřed nezabouchla. Pokud teď vykročím, nechá mě jít dál? A ještě důležitější otázkou je: Nechá mě jednou navždy odejít? Au, už cítím ty modřiny.

Žádné komentáře:

Okomentovat