středa 9. srpna 2017

Krycí jméno: Anonymita

Na úvod si dovolím citovat mistra Shakespeara: 

"Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně."

Nejde jen o růže a jiné květy, ani se to tolik netýká pojmenování živých a neživých věci, jako samotných Monteků a Kapuletů a všech živoucích osob našeho pokolení (minimálně) na tomto světě. Jedním z mých nejnepochopitelnějších a nejabsurdnějších tajných snů je představit se někomu pod cizím jménem. Nechápejte mě špatně, nechci si tvořit cizí identity, i když by to k tomu zřejmě dřív nebo později vedlo, ale chci zažít tu krásnou chvilku anonymity, která stejně nikdy netrvá věčně.

Když se někomu představíme, slyší nejprve náš hlas. Hlas, který velmi brzy vyslovuje jméno, které nám bylo uděleno, nikdo z nás si jej nevybral, ale většina je naň zvyklá a přijímá ho. Následuje rozhovor, libovolně dlouhý, s možným pokračováním i utnutím. Ať už zanechá dojem jakýkoliv, celý ten dojem bude zastřešovat ono jméno. Jméno jako symbol, vizitka schovaná vždy v rukávu.

Osoba nesoucí jisté jméno může o osobě znající podle jména vyprávět jiné osobě nesoucí jiné jméno... a pojednou obě osoby zjistí, že si povídají o osobě, kterou znají - jaká náhoda! Ale pozor, každá má svou část pravdy, svůj pohled. Tudíž nastává kompromis - raději si utvoří pohled společný. Přesně takhle vznikají předsudky. Jména svazují. Nenápadně naznačují okolí, aby utvořilo, co si příště automaticky představovat pod naším jménem, ale neptají se nás, zda to přijímáme. Berou to jako samozřejmost. Nehledě na názor vlastníka jména, který se považuje za úplně jiného, ale vzhledem k tomu, že ze všech stran je mu přímo oznamováno, jakým je, nezbývá nic jiného, než přijímat skutečnost a nevytvářet žádnou vlastní.

Tak tedy budu dál naivně snít o tom, že jednou se někomu představím pod jménem, které mi nebylo uděleno vlastnit. Nebo lépe, nepředstavím (a vysvětlím dotyčnému svou pitomou teorii!). Třeba alespoň chvíli budu volná a moci ukázat, kým uvnitř doopravdy jsem, kým se cítím, kým bych chtěla být. Tedy až do té doby, než se zpoza rohu vyřítí náš společný známý (jaká náhoda!), což určitě nastane do pár minut. No nic, za pokus to snad stát bude. Bacha, roh!

Žádné komentáře:

Okomentovat