neděle 17. září 2017

6. 9. 2017

Opona spadla teprve před chvílí, já jsem ještě v opojení předcházejícího tesklivého potlesku mých dlaní, nestačím se vzpamatovávat, ale vybíhám schody, kličkuju mezi pomyslnými soupeři, kteří se účastní stejného závodu. Předbíhám je, vykračuju ze dveří s hranou lehkostí chůze i duše. Nechci pokračovat, ale zůstat tu další sekundu, semlelo by mě to. Nerozhlížím se, nemůžu. O přestávce jsem se rozhlížela až moc, tolik, že jsem se platonicky zamilovala do dnešního večera. Schodiště mi klouže pod chodidly, utíkám před snem, před svým pravým já. Hlavně se nerozhlížet. V dohledu několika metrů už mi nikdo nepřekáží, budu volná. Dovírám za sebou poslední skleněné dveře, které jsou za světla vchodem, za tmy východem. Všechny pocity ze mě spadnou, jak jsem si myslela.

Nakonec ne, nespadnou. Atmosféru procitnutí jsem očekávala jinou, takovou jako doma. Prázdnou, štiplavou, okamžitě vyplnitelnou čímkoliv jiným. Namísto toho se nadechuju čisté chaotičnosti, nočního okouzlení, které přináší město, jehož jsem zatím pouhým návštěvníkem. Zatím? Snad bys tohle pomatení smyslů nechtěla prožívat častěji. A v ten moment mi to došlo. Vždyť já tohle chci. To je ono. Právě jsem utekla od něčeho, nad čímž jsem si troufala neuvažovat, že by mě mohlo přitahovat. Otočit se a vydat se zpátky už je nepřípustné, celý přetrvávající okamžik bych pokazila.

Možná je bláhové rozhodnout se během vteřiny a přenechat odpovědnost za celý zbytek života jedné velké sentimentálnosti, ale po jejím okusení jsem pevně rozhodnuta risknout cokoliv, abych si ji mohla zopakovat. Tak si tedy budu neustále namlouvat, že se nemusím bát, v budoucnu to prožiju znovu, budu to prožívat tak často, budu žít kouzlem, které pokaždé bude protkané city úplně stejným způsobem jako prvně - jako dnes. A já po dnešku budu toužit, dokud nepřijde den, kdy se z výjimečnosti stane nepovšimnutě zažitým standardem a smyšlenost malichernosti náhle s rachotem spadne.

Žádné komentáře:

Okomentovat