sobota 23. září 2017

Pozorovatel

Dennodenně nastupuju do tramvaje (chůzi si s mými sklony k nestíhání nemůžu dovolit) absolvovat několikaminutovou pracovní směnu, jejíž jsem otrokem. Jsem pozorovatel. Zavřít oči je mi odepřeno, a tak hledím. Holka s plnýma rukama - v jedné drží knížku, ve druhé ohryzek jablka, který vyhlíží výstup u odpadkového koše. Otrávené obličeje vezoucí se do zaměstnání.

Muž středního věku, který je zachvácen neustávajícím kašlem. Hlasitá telefonující klišé. Občasné hádky. Dalo by se říci, že útržky rozhovorů se započítávají k odposlouchávajícímu ústrojí, ale bez patřičných grimas a gestikulací by nebyl obraz autentický. Tahle rutina se přeformovala v návyk, jehož vývoj znám, ale pak je tady ještě kategorie osobnější - nepředvídatelná a očekávaná.

Každé zpomalování u zastávky může přinést nevítaného hosta z minulosti. Taková úskalí přináší nepřerušované žití v rodném městě. Za jedním ze zamazaných oken se mihla postava, se kterou jsem před pěti lety trávila téměř tolik času jako dnes s tramvajemi. Dokážu si nechtěně do detailu sestavit životopis určité části jejího života. 

Kdysi nás spojovaly přítomné zážitky, teď máme společné jen čekání na signál, že můžeme jet dál. Mám zamávat? Asi by se to slušelo, jenže obava z možného nepoznání je silnější - a zase nemá co dělat s dotyčným, ale s mou nevyrovnaností! Potupně sklopím své dva modrozelené zaměstnance k botám, právě končím dnešní směnu.

Žádné komentáře:

Okomentovat