sobota 4. listopadu 2017

Až...

Až začnu chodit do tanečního kroužku. Až nastoupím na střední. Až se dostanu na vysokou. Až budu mít první stálý pracovní kolektiv. Až... Až nastane chvíle pro pravé projevování mého já.

Nebudu lhát, já jsem sama sebou. Jsem ucelená, ale jen pro své vlastní vnímání. Jednou polovinou se projevuji zvenčí, druhá zůstává uvnitř. Nevím, zda některá z těch polovin převládá. Nevím, jak by to vypadalo, kdyby na povrch vyvstala potlačovaná povaha. Nic to nemění na tom, že po tom odjakživa toužím.

Chtěla bych, aby obě části došly do konfrontace, aby sršely blesky a ostatním šla hlava kolem. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli je to opravdu má niterná povaha, nebo myšlenky na to "kým bych být chtěla". A pokud by se toto uměle vytvořené já porvalo s tím pravým, možná by poškodilo nejen jeho ryzí jádro, které mě utváří.

Lidé, kterými se člověk obklopuje, ovlivňují chování jedince ze všech nejvíce. My svému chování propůjčujeme hlas prostřednictvím lidí, kterým dovolujeme, aby byli po našem boku. Určitý základní vzorec chování vzniká hned při vyrůstání, ale z větší části závisí už jen právě na nás samotných a našich rozhodnutích, jakými okolnostmi se necháme ovlivňovat a utvořit.

Chtěla bych nahlas se sebejistotou v hlase říkat vlastní postoje a názory, když mě někdo vyzve. Chtěla bych se sebrat a přidat se ke skupince zpívajících lidí, protože tu písničku moc dobře znám a zbožňuju ji. Chtěla bych před druhými recitovat verše, které by dané momenty nádherně p(r)opletly poetismem. Chtěla bych to všechno učinit skutečností - chtělo by to mé vnitřní já. Mé vnější já nic z toho totiž nikdy nedělalo, čeká na svolení toho druhého.

Žádné komentáře:

Okomentovat